Být upřímný k sobě zní jako samozřejmost. Není. A většinou nejde o velké lži — ty malé jsou tak zažité, že je jako lež ani nevnímáme.

Co je to vlastně lež

Lež není jen věta, která není pravda. Lež je i to, co si řekneš, abys nemusel vidět něco jiného. Zamlčení. Mlčení ve chvíli, kdy promluvit měl. „Já to zvládnu.“ „Já jsem v pohodě.“ „Mně to nevadí.“ Někdy lžeme slovy. Častěji tím, co neřekneme.

Kde lžeme sami sobě

Sami sobě lžeme z jednoho důvodu: pravda by něco stála. Přiznat, že mě práce nenaplňuje. Že vztah už není to, co jsem si slíbil. Že na to, co chci, nemám odvahu. Tak si to převyprávíme. Řekneme si, že teď není vhodná doba, že to ještě chvíli vydrží, že to ostatní mají stejně. A když to říkáme dost dlouho, začneme tomu věřit. To je nejnebezpečnější druh lži — ta, které věříme sami.

Kde lžeme druhým

U druhých je to jemnější a společensky přijatelné. Neřekneme „ne, nestíhám, nechci“. Řekneme „uvidíme“, „ozvu se“, „zkusím to“. Nikdo to nenazve lží, ale všichni zúčastnění vědí, co to znamená.

A pak je tu ta tišší polovina: nelžeme jen tím, co řekneme, ale i tím, co zamlčíme. Chlap, který mlčí, když má promluvit, nelže o nic méně než ten, kdo řekne nepravdu.

Proč to děláme

Protože lež je pohodlná a pravda ne. Lež nás ochrání před konfliktem, před studem, před tím, že bychom s tím museli něco udělat. Jenže každá taková ochrana má cenu — a tu cenu platíme vždycky my, ne ten druhý.

V říjnu jsme v Lysicích otevřeli mužské masky a skutečnou zranitelnost. Masky jsou to, co ukazujeme navenek. Lež je to, čím tu masku držíme pohromadě. Je to jiné téma, ale začíná na stejném místě.

Kdy jindy si to pojmenovat nahlas, když ne dnes u ohně — mezi chlapy, kteří tě nesoudí, a přesto to slyší?

Otázky k ohni a zamyšlení:

Kde si právě teď lžu do vlastní kapsy? Co si říkám, abych se na to nemusel podívat?
Komu jsem naposledy něco zamlčel — a proč?
Jak poznám, že si lžu? Co se ve mně ozve jako první?
Co bych si dovolil přiznat, kdybych se nebál, co to spustí?

Téma navrhl Milan — z jeho „manipulace a lži“ jsem si vzal tu polovinu, která se dá říct v první osobě.